Jak vás projekt ovlivnil a co vám přinesl do života?
Účast na projektu pro mě znamenala zlom. Když jsem se rozhodla zapojit, nevěděla jsem, co čekat. Ale dnes ho vnímám jako začátek nové životní etapy. Přinesl mi nejen nové znalosti, ale hlavně sebevědomí a odvahu dělat změny. Uvědomila jsem si, že i jako máma a manželka můžu růst, že mám právo chtít víc. Že vzdělání a práce na sobě nejsou luxus, ale cesta, jak si splnit sny. 
 

Vaší první komunitní akcí byla událost s příznačným názvem Nikdy není pozdě. Co vás vedlo k jejímu uspořádání?
Název „Nikdy není pozdě“ dokonale vystihuje to, čím jsem sama procházela. Já i moje kamarádky, se kterými jsme akci pořádaly, jsme se brzy po škole staly maminkami a na vzdělání tehdy nezbyl prostor. Touha vrátit se ke studiu ve mně ale zůstávala. Často jsem si říkala, že si jednou dodělám maturitu, ale zároveň jsem pochybovala, jestli je to vůbec možné. Mám tři děti, jsem máma, manželka – kde bych na to vzala čas a sílu? Když mi mentorka Dana Hrušková představila projekt MPSV a řekla mi „Zkus to“, něco se ve mně zlomilo. A já to opravdu zkusila. Dnes vím, že když má člověk podporu a víru v sebe, může zvládnout víc, než si dokázal představit. Chci jít dál, dodělat si maturitu a třeba jednou i vysokou školu. 

Nejprve jste se projektu zúčastnila jako účastnice, později jste se stala mentorkou. Jak tato změna ovlivnila váš osobní a profesní rozvoj?
Když mě vedoucí koordinátorka projektu Olga Jeřábková oslovila s nabídkou stát se mentorkou, byla jsem upřímně překvapená a trochu i v šoku. Přesto jsem si řekla, že když přišla taková příležitost, musím do toho jít. A nelituju toho ani na chvíli. Tahle zkušenost mě začala posílila mé sebevědomí a ukázala mi, že mám schopnost vést lidi a být pro ně oporou.

Zmínila jste, že vás baví pracovat s lidmi. V čem spočívá kouzlo mentoringu pro vás osobně?
V lidskosti. V tom, že mohu být někým, kdo druhé vyslechne, povzbudí, kdo jim připomene, že nejsou sami. Snažím se ke každému přistupovat tak, jak ke mně kdysi přistupovala moje mentorka Renata Karásková – s důvěrou a respektem. Sama jsem prošla nelehkými životními situacemi a dokážu se vcítit do druhých. Tři roky jsem pracovala v komunitním centru Rom Praha, kde jsem začínala jako pracovník v sociálních službách. V době, kdy vypukla válka na Ukrajině, jsem působila i ve stanovém městečku v Troji, kde jsme pomáhali romským uprchlíkům. Později jsem se stala koordinátorkou a vedla kroužky pro děti. Tato práce mě naučila hodně, především vnímat potřeby druhých a reagovat na ně citlivě a prakticky. 

Jaké zkušenosti a dovednosti se snažíte předat svým mentees?
Učím je přemýšlet nad tím, co chtějí a proč. Vedu je k tomu, aby měli jasný plán, tedy co chtějí dělat, s kým, jak využít zdroje. Když je plán konkrétní, mají větší šanci uspět. A především se snažím být jim oporou. Když někdo selže, neodsuzuji. Hledáme společně nové cesty. V předchozím běhu jsem pracovala s lidmi, kteří pořádali akce pro děti, kulturní besedy i ekologické dílny. Dnes pracuji s účastníky z Pardubic a zase jsou to nápady, které vycházejí z komunity. A to mě baví.
 

Kromě mentoringu se věnujete i práci s dětmi. Co vás k tomu přivedlo?
Od ledna vedu dětské skupiny pod organizací Nová škola. Pracuji s dětmi ve věku 3–5 let, učíme je základní věci jako rozpoznávání barev, tvarů, čísel a písmen, rozvoj jemné i hrubé motoriky, prostorové orientace nebo třeba i rozvoj paměti. Zkrátka všechno, co potřebují znát před nástupem do školy. Ale není to jen o vzdělávání. Často je to i o důvěře rodičů, kteří se bojí své děti do školky vůbec poslat. Například jedna maminka mě oslovila s prosbou, zda bych jejího syna přijala do skupiny. Zažíval ve školce těžké chvíle. Nadávali mu, že je „černý cikán“, dokonce ho fyzicky napadali. Vím, jaké to je. Můj syn si prošel něčím podobným. Přišel domů a řekl, že nechce být tmavý. Děti mu ubližovaly, a jeden z jeho spolužáků mu sdělil, že mu rodiče zakazují kamarádit se s „cikánskýma“ dětma. Tehdy jsem to okamžitě řešila s ředitelkou školky a podařilo se to zvládnout. Právě proto tolik rozumím rodičům, kteří mají obavy. A o to víc si vážím důvěry, kterou nám dávají.

Změnil se nějak váš pohled na komunitní práci od chvíle, kdy jste do projektu vstoupila?
Zásadně. Dřív jsem si neuměla představit, jak silný dopad může mít práce s komunitou. Dnes jako komunitní lídr na Praze 14 a 3 vidím, že i malé kroky mají smysl. Když lidem nasloucháme, když jim dáváme prostor, dějí se velké věci. Lidé začínají věřit, že i oni mají co nabídnout. Zakládají spolky, pořádají akce, mění své okolí. A to je obrovsky silné.
 

Co byste vzkázala těm, kdo uvažují, že se do podobného projektu zapojí?
Ať do toho jdou. I když mají strach, ať to zkusí. Protože právě ten první krok často změní všechno. A hlavně, nikdy není pozdě. Já jsem toho důkazem.

Vzdělávací projekt „Podpora sociálního začleňování Romů prostřednictvím komunitního rozvoje a podnikání“ realizuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR za podpory Operačního programu Zaměstnanost Plus.
Cílem projektu je posilovat kapacity romských komunit ze sociálně vyloučených lokalit prostřednictvím vzdělávání, mentoringu a podpory komunitních lídrů a lídryň. Projekt se zaměřuje na rozvoj kompetencí zástupců romské komunity, kteří budou následně aktivně přispívat k rozvoji svého okolí a řešení problémů, jež se v těchto komunitách vyskytují – ať už formou nastartování pozitivních změn, nebo upevněním již probíhajících procesů.
Účastníci vzdělávacích aktivit mohou své nově získané znalosti uplatnit buď v oblasti komunitního plánování a organizování (jako komunitní lídři), nebo při zahájení vlastní podnikatelské činnosti (jako začínající podnikatelé).